Na kolech severem Rumunska

za kláštery Bukoviny a dřevěným světem Marmaroše

18.7. - 27.7.2003

Přes hranice 4 států

Pátek 18.7. - Sobota 19.7. ráno

Proč na kolech a do Rumunska ? Každoročně o prázdninách organizuji jako nadšenec horských kol cyklozájezdy na hory, doposud jen české - Šumava, Žďárské vrchy, Beskydy...O Rumunsku jsem věděl, že má krásnou civilizací nedotčenou přírodu. Tak jsem si řekl, že s nějakou cestovkou a na kolech tam vyrazíme. Když jsem na kudrnovských www stránkách uviděl fotogalerii rumunských hor, bylo rozhodnuto. Mým kamarádům rumunské hory také učarovaly...

Konečně nadešel den "D" a v 15:00 se scházíme na Zvonařce u stanoviště č.48. Odjezd je sice až v 17:00, ale nakládání 40 kol nějakou dobu trvá...
"My" dle fotky zleva :  Roman Dohnal, Mario Tomica, Tomáš Kulda a Tomáš Sklenák.

V 18:00 konečně odjíždíme. Večerní až noční nonstop jízdu přes Slovensko a Maďarsko jsme chvílemi prokecali a prospali...
U rumunských hranic jsme si rozměnili každý 20 eur a rázem z nás byli "milionáři", dostali jsme něco přes 750 000 lei. Bankovky byly plastové a na jednom místě průhledné...

Když jsme u těch bankovek, pro přepočet na naše koruny tahle bankovka zhruba stála o něco více než 10 Kč.

Vyjížďka pekelným údolím říčky Iad

Sobota 19.7.

První kilometry po Rumunsku vedou skrz málo lákavé velkoměsto jménem Oradea a čím dál hezčím údolím řeky Crisul Repede (Bystrý Kriš) do vesnice jménem Bulz na soutok Kriše s říčkou Iad. Tady jsme konečně po více jak 15 hodinách nepravidelně přerušované jízdy v 9:00 zaparkovali.

Kola máme konečně vyložená, teď uděláme snímek...

Jeli jsme klasickým busem Karosa s vlekem na kola.

Zaparkovali jsem přímo u vodní nádrže, ale vody bylo málo, tak 30 cm...

Už jsme převlečení do cyklistického, ještě jídlo a pití...

Společný snímek a vyrážíme.

Cesta, na kterou vyrážíme vstříc našemu prvnímu rumunskému dobrodružství, vede údolím říčky Iad rozdělující od sebe pohoří Padurea Craiului a Vladeasa v masivu Apuseni.

Máme toho naplánováno cca 26 km k jakési přehradě, kde se prý dá koupat. Ale nakonec jsme se koupali v říčce...

Hory, které tohle údolíčko lemují, dosahují odhadem výšky našich Krkonoš, přehrada u Stina de Vale má nadmořskou výšku 1102 metry.

Dorazili jsme až k přehradní hrázi a dle itineráře je možno pokračovat již po horší cestě s větším stoupáním kolem vodopádu Iadolina ( 7m vysoký ) až k horské vsi Stina de Vale (1102m).

Měli jsme ještě fůru času, tak jsme jeli dál...

Skoro 11 kilometrové stoupání nám dalo zabrat a na konci jsme se těšili na 7 metrový vodopád. Ouha, žádný vodopád jsme neviděli, spíš vodopádek...Ale mělo nás to napadnout už u vodní nádrže, když tam bylo málo vody...

Zpáteční cestu jsme projeli cca 40 km rychlostí, dokonce jsme se snažili několik kilometrů předjet auto, které nám nechtělo uvolnit cestu...

Ani Roman mě nestihl zachytit...

U autobusu nás čeká další příjemné překvapení v podobě skutečně královské večeře. Po večeři následovala už méně příjemná část dne, další 320tikilometrový přesun autobusem do sedla Pangarati ve výšce 1256 m mezi pohořím Hasmas a Ghiurgeul, kam jsme dorazili kolem druhé v noci. Stany jsme stavěli za svitu baterek na místě, čelovka se velmi hodila, díky Sašo. Do stanů jsme uléhali nemytí, poněvadž voda byla právě to, čeho se tady nedostávalo. Měli jsme ovšem za sebou namáhavý přesun, jistě víc než 30 hodin bez pořádného spánku, a absence hygieny nám byla šumafuk.

Celkem ujeto : 92 km
 

Soutěskou Bicaz přes jezero Lacu Rosu, úbočím masivu Ceahlau k monastýru Durau

Neděle 20.7.

Než jsme se probudili, všichni již byli po snídani i po brífinku...Naše chyba, zapomněli jsme poprosit "šéfa", aby nás vzbudil, když jsme neslyšící...Tak rychle balíme stan a vyrážíme bez snídaně ze sedla do údolí podél říčky Bicaz, malilinkatého a jen pomalu sílícího potůčku. Sjezd je doslova parádní. Jedeme pořád dolů s kopce, silnička je samá serpentina a v každé zatáčce se otevře jiné, ovšem pokaždé stejně úchvatné panorama. Po devíti kilometrech jsme o 270 výškových metrů níž u Červeného jezera Lacu Rosu.

Slušně velké jezero vzniklo v roce 1838, kdy sesuv půdy z okolních strání přehradil říčku Bicaz a snad díky ve vodě rozpuštěnému vápenci (nebo bůhvíproč vlastně) stromy, které tu v zatopeném údolí rostly, ve vodě zkameněly.

Dodneška tu nad hladinu vyčnívají špičky smrků a díky tomu patří tohle místo k nejatraktivnějším turistickým místům v Rumunsku.

Soutěska Bicaz (Cheile Bicazului) je neuvěřitelné dílo přírody, až několik stovek metrů hluboký kaňon, vyhlodaný ve vápencích říčkou, která se na jeho dně ztrácí v sotva pár metrů širokém korytě.

Stavitelé silnice tu museli na několika místech skály odstřílet a na jednom místě vrtali tunel.

Automobilový provoz tu není nijak omezený, ale zaplaťbůh dodneska není takový, aby se to nedalo na kole v pohodě projet.

Na nejužším místě má soutěska jen sedm metrů...

...a 300 metrů vysoké stěny...

Cesta pod soutěskou nás vede stále podél řeky Bicaz až do města Bicaz. Je to vlastně náš první větší kontakt s rumunským venkovem, celých 15 km totiž jedeme prakticky jednou vesnicí (je jich asi víc, ale že jedna končí a druhá začíná, se pozná jen podle dopravních značek).

Po 40 kilometrech si dopřejeme na lavičce "oběd".

Údolní přehrada Bicaz byla postavena asi tři kilometry za městem a je to dílo skutečně úctyhodné. Mohutná betonová hráz se tyčí do výšky snad sto metrů, jezero za ní je dlouhé 35 kilometrů a největší hloubka je tady 96 metrů.

Dle itineráře odbočujeme na 32 km zastrčenou silničku Bicaz - Durau, která se vine po úpatí pohoří Ceahlau nad Bicazskou přehradou. Poprvé za našeho putování se smráká a začíná pršet. Pobíhání koní, dobytka, ovcí po silnici je v Rumunsku běžné.

Cesta se nejprve "vine" dobře počítaných 12 km nepřetržitě do kopce, navíc stoupání je čím dál strmější. Ze 450 metrů nadmořské výšky města Bicaz na sedélko, kde je udáno 1080 metrů...

...ale ani pak nemáme pokoj, plahočíme přes další kopce po silnici, která už dávno není asfaltová dalších skoro 20 km...

Odměnou jsou nádherné výhledy na okolní kopce pohoří Ceahlau, které už má vysloveně velehorský charakter. Nad námi ční skalnaté, vápencové štíty a pod námi se otevírají hluboká zalesněná údolí...

Pak náhle strmě sjedeme do městečka Durau, kde jsme měli původně stanovat v autocampingu, ale byl obsazený, či co, tak se ubytováváme v tomhle hotelu. Náležitě toho využíváme, teplou sprchu a pořádný záchod jsme neviděli už dlouho...Jen dva z nás si dopřávají spánek ve skutečné posteli a protože já s Romanem jsme dojeli dřív...:o)

Celkem ujeto : 76 km

Kolem jezera Izvorul Muntelui přes sedlo Petru Voda ke klášteru Neamt

Pondělí 21.7.

Ráno jsme si přispali, po snídani jsme zkontrolovali kola a vyrazili na další etapu - dolů k jezeru Izvorul Muntelui.

Pohled na jezero zdálky, škoda, že bylo sucho, pohled by to byl jistě úchvatný...

V jistě více než 100 metrů širokém korytě jsou k vidění všechna domácí zvířata...

Rumunská škola...

Dopřáváme si oběd, chtěli jsme něco typicky rumunského, hledáme ve slovníku, ukazujeme jej hospodské a nakonec to byla polévka. Ke každému jídlu je předložen košík s chlebem. Že je už v ceně jídla, to jsme zjistili až po přečtení účtu. Po další návštěvě restaurace jsme ho hned vyprázdnili, chleba mají vynikající.

Jedeme dále ke klášteru Neamt, Roman chce koupit ovčí sýr, tak zastavujeme u stáda ovcí a dohadujeme se s bačou, nakonec žádný sýr nebyl...

Klášter Neamt, největší mužský klášter v Rumunsku, byl založen ve 12.stol.a je nejstarší v Moldavsku. Pobývá v něm 70 mnichů, jak jsme viděli, samá bída, jednoduchý hábit, děravé pantofle...jako bychom byli o 100 let zpátky...

Před klášterem se nachází velký pavilon s cibulovitou kopulí zvaný Aghiastmatar - Požehnání vody, odkud si poutníci odnášejí vodu.

Z Neamtu jedeme už jen pár kilometrů na místo dalšího campu na rozlehlé louce na břehu říčky. Kuchařka vaří večeři, my stavíme stany a koupeme se potoce ve vodě. Kolem nás jde svou cestou nerušeně rumunský život, bača tu žene několikasethlavé stádo ovcí, vesničané se vracejí z polí či lesů na vozících tažených koníky brodem přes potok. Celé to má místy až biblický ráz...

Celkem ujeto : 67 km

Klášterní smršť : Secu, Sihastria, Sihla, Agapia, Varatec

Úterý 22.7.

Po snídani následuje brífink - co to vlastně je - na čelní sklo autobusu se "nalepí" mapa a podle itineráře a mapky, které má každý, se vyznačuje trasa, průvodce komentuje zajímavá místa...Nejedeme všichni dohromady, vytvoří se skupinky a vyrážíme samostatně s okopírovanou mapkou...

První klášter Secu vidíme hned asi kilometr od tábořiště.

Po 3 kilometrech míjíme druhý klášter Sihastria založený roku 1650, je podobný tomu prvnímu, tak jenom projíždíme...

Na následujícím úseku nás čekalo dobře pět kiláků do poměrně prudkého kopce (1000 m n.m.) po silnici, jejíž povrch tvořily většinou oblázky, to vše navíc v jižním a lesem jen minimálně stíněném svahu. Na vršíčku je odbočka ke klášteru Sihla s pěkným dřevěným kostelíkem z roku 1763. Mniši se tady ovšem cítí pohoršeni pohledem na nahá kolena, a to nejenom dívčí, ale i mužská, tak jen fotku a jedeme pryč. Je to divný svět...

Na cestě za čtvrtým klášterem jsme museli projet stádem krav...

Sjíždíme dolů do údolí, kde leží v údolí monastýr Agapia, největší ženský klášter v zemi čítající 300 jeptišek, které se zabývají výrobou koberců a ikon. Mají tu i pekárnu a před hlavním vchodem do areálu kiosek, kde kupujeme za 2000 lei skvělé japonezy, pečivo z těsta jako naše velikonoční mazance s medovou polevou navrch. Kupujeme také čerstvý, teplý, křupavý chleba za 5000 lei.

Na další klášter jsme se zase proplétali přes stádo dobytka...

Celkem ujeto : 40 km

Tirgu Neamt, malované kláštery Humor, Voronet a údolím říčky Bistrita do Karpat

Středa 23.7.

S výjimkou prvního poježděníčka v údolí Iadu, které leží v Transylvánii, se zatím pohybujeme v oblasti Moldavska. Tahle historická země, která přežila i staletou tureckou nadvládu, utrpěla největší ránu v roce 1940, kdy Stalin zabral celou Besarábii, dnešní samostatnou Moldavskou republiku, a polovinu Bukoviny, která je dodnes součástí Ukrajiny. V oblasti, která Rumunům z Bukoviny zbyla, leží dva kláštery, které patří k nejvýznamnějším památkám nejenom Rumunska, ale křesťanské Evropy vůbec. Abychom stihli zříceninu i oba kláštery a ještě další přejezd do sedla Prislop, necháváme kola na vleku a vezeme se autobusem. Vjíždíme do Tirgu Neamt, procházíme se tržnicí a hledáme nějaký suvenýr...

Hrad Tirgu Neamt, dnes zřícenina, je nejpůsobivější v celém Moldavsku. Přístup do hradu vede po dlouhém dřevěném mostu, jehož poslední úsek byl řešen tak, aby nepřátelé mohli být svrženi přímo do hladomorny.

Zvláštností zdejších klášterů, které byly zakládány od 15. století jako pevnosti pravoslaví proti nájezdům bezvěrců, jsou fresky na vnějších stěnách kostelů. Alegorické výjevy a nekonečná galerie postav světců jsou jakýmisi komiksy středověkého světa, ve kterých si negramotní sedláci "četli" věčný příběh bible. Nejkrásnější jsou kláštery Humor a Voronet.

Klášter Humor je první malovaný klášter Bukoviny, který navštěvujeme. Na konci vesnice celé ze dřeva, se tyčí kostel, který je v pohledu od vchodu pokrytý obrazy od země až po střechu. Je sotva k uvěření, že obrazy hýřící barvami tak živými, jako by zde byly namalovány před pár roky, odolávají jistě nelehkým povětrnostním podmínkám již půl pátého století. A to byl klášterní areál už v 18. století opuštěný a prohlášený za ruinu!

Před nájezdy Turků ho neuchránila ani dodnes dochovaná strážní věž se schodištěm tak strmým a schody tak vysokými, že při sestupu musíme po nich couvat.

Klášter Voronet byl (jak uvádí kronika Iona Necule) založen v roce 1488 tehdejším moldavským vládcem Štěpánem, který tak splnil slib daný poustevníkovi Danilovi. Ten dobrý muž totiž "hospodara" přesvědčil, že vytáhne-li na Turka, vyhraje. Štepán poslechl a Turky skutečně zahnal až kamsi za Dunaj. Klášter, který byl potom postavený za pouhé tři měsíce, už ovšem svému původnímu účelu, podobně jako Humor, dávno neslouží. Kostel je ovšem vyzdoben neskutečně nádhernými freskami, díky kterým je přezdíván "Sixtinskou kaplí Východu". Na rozdíl od Humoru, kde převládá červenohnědá, je ve Voronetu hlavní barvou modrá (viz "voronetská modř"). Fascinující je především monumentální Poslední soud pokrývající celé západní průčelí kostela. Kristus na něm u "nebeské brány" soudí zemřelé a sčítá modlitby pozůstalých za jejich duše. Hříšníky, v tomto případě očividně Turky a Tatary, pak čeká věčné zatracení symbolizované čerty strkajícími ty nešťastníky do plamenů a dravými zvířaty, která údy těch, jež zardousila, roznášejí po kraji. Na druhé straně se pak u vchodu do Rajské zahrady mačká zástup poctivců. Skutečně působivé, podobně jako další malby na jižní straně kostela: Rodokmen Kristův, příklady rozličného mučednictví a zázraků či nekonečné zástupy svatých a filosofů.

Vstup byl možný jen se zakrytými koleny a u dívek navíc i rameny.

Ještě jednu hodinu trávíme v autobusu přejezdem do sedla Mestecanis s výškou 1096 m.n.m, kde původně jsme měli vyložit kola a dále k tábořišti jet na svých "bajcích". Jelikož celou cestu z Voronetu pršelo, tak se domlouváme, že pojedeme busem přímo k tábořišti. Jedeme dále, unikneme mrakům a asi po 5 km ze sedla přestává pršet. Kdo chtěl, mohl si vyložit kolo a jet údolím říčky Bistrity, ostatní zůstali v autobusu. Já s Romanem jsme vyložili kola a jeli. Nakonec těm co jeli autobusem, po celou cestu pršelo do oken a ti co jeli na kole, žádný déšť nepocítili, jen mokré silnice...

Rozhodli jsme se dobře, příjemná cesta proti proudu říčky Bistrita Aurie, postupné vnořování se do karpatského oblouku bylo nádherné a navíc zasvítilo sluníčko...

Zde na obrázku si všimněte v jakém stavu jsou silnice 2.třídy v Rumunsku...jednou jsem jel Dácií, ve které se při malé nerovnosti jen houpalo...a teď je mi jasné, že v Rumunsku svoje využití má...

Vjíždíme do Maramureše (Marmaroše), kraje na severovýchodě Rumunska, kde karpatský oblouk přechází na Ukrajinu území nezasažené římskou invazí, kraj hor porostlých hustými porosty, na loukách stáda ovcí, roztroušené těžko dosažitelné vesnice, lidové kroje, zvyky a rituály (pohřby, svatby) po generace se opakující, stará víra (řeckokatolická víra= sjednocená s katolickou vírou s pravoslavnými obřady; unitářské křesťanství= protestantský směr neuznávající Trojici Otec+Syn+Duch) s pohanskými vlivy, rodová soudržnost, práce se dřevem (brány, domy, kostelíky).
Dřevěné kostely: od r. 1278 měli pravoslavní Rumuni od svých maďarských pánů zakázáno stavět kamenné, a tak pro svoje gotikou ovlivněné stavby používali dřevo. Většina maramurešských kostelů byla postavena po posledním nájezdu Tatarů v r. 1717. V průběhu 18. a 19. stol. jsou dozdobeny malbami místních umělců. Tato pozoruhodná díla spojují ikonografické tradice s dobovou církevní propagandou i s pohanskými vlivy. V současnosti se staví nové, aby bylo možno uspokojit odlišnosti víry.

Jede ten traktor nahoru nebo dolů ? Fotím jej a pak se otočím a fotím Romana.A Roman šlape nahoru. Zajímavý optický nebo psychický :-) úkaz...

Po 45 kilometrech mírného stoupání kolem pohoří Suhard pod pohoří Rodnei jsme konečně uviděli náš kudrbus.

Celkem ujeto : 45 km

Přes sedlo Prislop k maramurešským dřevěným vesnicím

Čtvrtek 24.7.

Čeká nás závěrečná část zájezdu, ten slibovaný "dřevěný svět Marmaroše", na který se těšíme ze všeho nejvíc. Pěkné ovšem jsou už první kilometry na sedlo Prislop.

Sedlo Prislop (Pasul Prislop) v nadmořské výšce 1416 metrů odděluje dvě nejsevernější pohoří Rumunska Rodna a Maramureš.

Ze sedla Prislop jsme si mohli vybrat 2 cesty. Ta první byla po silnici 25 km sjezdem do městečka Borsy. Druhá cesta pro "crossaře" vedla šotolinou k hřebenu Rodnei a dolů po lyžařské sjezdovce, která končí pár kilometrů před Borsou. Neváhali jsme a vybrali jsme druhou.

Jen přetřít do fialova s nápisem Milka a máme reklamní fotku...:-)

Úchvatná scenérie při jízdě po hřebenu...

Dojeli jsme až na lyžařskou sjezdovku v nadmořské výšce 2188 metrů...

Ale moc jsme si na ní neužili, byla hrozná, samý kámen a dost nerovná, takže jsme jeli taktak jen 15 km/h...

Náhodou jsem si sáhl na ráfek a hned jsem ucukl, byl rozpálený na takových 70 stupňů C...No a ke konci to nezvládl Tom K., naštěstí vyvázl jen s několika odřeninami...ale zadní kolo ne - parádní osmička, nějak jsme to srovnali a cestu do Borsy jel s povolenými brzdami. V Borse jsme měli sraz s kudrbusem, kde ochotně pomohli vycentrovat kolo.

Z Borsy jedeme dál do Moisei, kde se čas posunul o takových 70 let zpátky, a nejen v Moisei...

Cestou ke klášteru Dragomiresti jsme navštívili Sacel, kde vyrábějí neglazovanou keramiku...

Zastavujeme se před bohatě vyřezávanou dřevěnou bránou do kláštera Dragomiresti, kde již na nás čeká bus a večeře.

Stany stavíme na mírně svažité louce přímo v areálu kláštera, jen sto metrů od kostela a objektu, ve kterém bydlí mniši.

Po večeři a koupeli v řece Ize ještě chvíli než se setmí kecáme. Kolem desáté večer mě probudil pohyb pod mým "polštářem", nechávám to být, za chvíli Roman rozsvěcuje baterku a zjišťuje, že má pod polštářem velkou ropuchu. Ihned jsme vzhůru a vyhazujeme ji ven...Pak již náš spánek byl nerušený...

Celkem ujeto : 63 km

Údolím řeky Izy, maramurešskými dřevěnými vesnicemi a památkami

Pátek 25.7.

Ráno bylo nádherné a jdeme načerpat další zásobu pitné vody, technologie sem ještě nedorazila, vodu nabíráme z klasické studny...

Rozbíjíme stany a vše musíme nést dolů k autobusu...konečně máme sbaleno a vyrážíme na předposlední etapu našeho putování severem Rumunska.

Jedeme do vesničky Bogdan Voda, kde navštěvujeme místní muzeum...

Vesnice, kterými projíždíme, jsou vlastně souvislou řadou stavení, navlečených na silnici jako dřevěné korálky. Ze dřeva je tady všechno, obytné domy, hospodářská stavení, kostelíky i magaziny mixt (smíšené zboží). Specialitou zdejšího kraje jsou dřevěné ohrady se stříškou kolem jednotlivých usedlostí a hlavně dřevěné brány, jejichž více či méně bohatá řezbářská výzdoba zřejmě dokládá stupeň movitosti toho kterého sedláka.

Vedle každé takové branky je zastřešená lavice, na které, ukryti před dravým poledním slunkem, tráví siestu celé rodiny a kde se dívají na ulici jako na televizi, my jsme představovali s našimi cyklodresy a koly bohaté zpestření "televizního programu"....

Zajeli jsme také do Ieud, tradiční náboženské obce, kde neznají rozvody a asi ani antikoncepci, takže zde žije na padesát matek se 14 dětmi...

V itineráři byla popsána možná 8 km zajížďka na místní kostel v Sieu, ve kterém jsou hrůzné malby na zdech a převládá rudá barva ohňů pekelných. Tyto výjevy měly předvádět lidem, co je čeká v případě hříšného chování. Byli jsme zvědavi na ohně pekelné a zajeli jsme tam, klíčník nám otevřel, fotografování bylo bohužel zakázáno, tak jsme vyfotili jen vstupní bránu.

Nacházíme se před Barsanou, navštěvujeme ženský klášter s 56 metrovou věží.

Ve středu Barsany spatřujeme tržiště. Co tady všechno neprodávají! Naprostou většinu zboží tvoří široký sortiment výrobků a výpěstků zdejších rolníků - vidíme hromady rajčat, cibule, zelí, okurek a další zeleniny, pytle se zrním i moukou, podle barvy nejspíš kukuřičnou, všelijaké ovoce, květiny, ale také živou drůbež a na nohou svázané ovce a berany. Na prodej jsou zřejmě i koně a krávy, které se pasou v bezprostřední blízkosti tržiště. K mání je tu i zemědělské nářadí, kosy a hrábě, kdo chce, koupí tu sekeru, kladivo i hřebíky. Samozřejmě nechybí bohatý výběr všelijakého pouťového braku, ne nepodobného tomu, co můžeme koupit u Vietnamců na tržištích u nás. Domácí ovoce a zelenina jsou levné a velmi chutné, jak jsme se přesvědčili na melounu a rajčatech...

Pokračujeme dále přes Valeni do Calinesti, kde dle itineráře mají být 2 dřevěné kostely, patřící k nejpůvabnějším v Maramureši a přístup k nim je po polní pěšině od domu č.385 u silnice. Jenomže čísla jsou pomíchána a po chvíli domlouvání s místními usedlíky jsme našli dům č.385. Dalším zádrhelem je polní pěšina, kterou nemůžeme najít, jedna ochotná paní se nás ujala a osobně doprovodila k 200 metrů vzdálenému kostelu. Na oplátku jsme ji potěšili balíčkem kávy Dadák...

Měli jsme hlad a tak jsme v Calinesti hledali hospodu, našli jsme jednu, která byla zakouřená a na otázku "masa" , zda mají teplé jídlo, hospodská odpověděla "nu". Ale po chvilce rozmýšlení nás pozvala do čisté upravené místnosti a nabídla nám že usmaží něco na způsob našeho čevabčiči za kompletní cenu 240 000 lei. Souhlasili jsme. Ještě nás pohostila domácí pálenkou, tu si ještě dodnes pamatuji...

Dnešním cílem je důležité středisko těžby soli Ocna Sugatag, zmiňované už v roce 1321. Jsou tu ovšem taky lázně, kde se léčí všelijaké poruchy pohybového aparátu, jako třeba revmatismus, ale i neduhy dýchacího ústrojí a gynekologické. Za městem je velký areál koupaliště s mnoha bazény, ve kterých je voda tak slaná, že když na člověku uschne, dělá na kůži nehezké bílé mapy.

Voda je tak hustá, že se v ní nedá plavat, a tak se tu lidi jen máčejí v soli a věří, že jim to přinese zdraví. Vyzkoušeli jsme si to také a již nemusíme až k Mrtvému moři poznat ten pocit...

V Ocna Sugatag u solného jezera jsme měli problém postavit stany, jelikož celý trávník byl posetý bobky od ovcí a neměli jsme chuť si zasvinit stan...Nakonec jsme vše odkopli, jsme fotbalisti, tak to šlo rychle :-)

Celkem ujeto : 54 km

Městem Sighetu Marmatiei k veselému hřbitovu v Sapinta

Sobota 26.7.

Ráno v Ocna Sugatag při velké potřebě jsme zašli do kadibudky a vidíme jen díru v zemi. No jo, turecký záchod, některým již bolely svaly po několikadenním šlapání a vykonání potřeby bylo učiněné peklo :-)). Jinak jsme v pohodě dorazili poprvé do "velkoměsta" Sighetu Marmatiei, které má 44 tisíc obyvatel a bylo za dob Zakarpatské Rusi proslulým centrem pašování. A, světe, div se!, měli zde internetovou kavárnu, kde jsme si za pakatel - 6000 lei/1 hod. zasurfovali a četli nové e-maily...

Kostely zde byly také, na kterých se ale podepsala civilizace...

Roman mermomocí chtěl koupit nějaký sýr, tak jsme zašli do tržnice a konečně měl na výběr hromadu sýrů, které mohl ochutnávat. Při koupi jednoho kila dostal nádavkem tvaroh, který nám dal ochutnat, byl úplně jiný než u nás, přírodní, žádné přísady...

Další velkou atrakcí Rumunska je Sapinta a její "veselý hřbitov". Dřevěné náhrobky jsou pestře pomalované a zobrazují rozmanité výjevy ze života nebožtíků a často i bizarní způsoby, jakými přišli o život, slovní hříčky "kdo měl prachy, umřel taky"...

Pak jsme jeli na kole posledních 17 km k parkovišti za vsí Piatra, kde v potoce jsme se umyli, akorát v tu dobu začalo pršet, tak kola jsme nemuseli umývat. Po večeři jsme nasedli do autobusu a vyrazili na hranici Maďarska.

Celkem ujeto : 55 km

Nonstop jízda do Brna

Neděle 27.7.

Prohlížíme si suvenýry, vyprávíme si dojmy z Rumunska, prohlížíme Budapešť...Máme k dobru 1 hodinu času při překročení časového pásma. Nakonec jsme dorazili do Brna a vykládáme kola...

Co říct na závěr, se zájezdem jsme byli spokojení, snad trochu víc terénu by nebylo na škodu...Polopenze byla perfektní, rumunské hory úchvatné a perfektní v tom, že kopce a sjezdy byly dlouhé, žádné 12% stoupání a klesání...

Zapsal Tomáš Sklenák